Henry Rollins - Železo

Věřím, že definice bytí je vlastní sebeurčení. Nebýt jako tvoji rodiče. Nebýt jako tvoji přátelé. Prostě být sám sebou.

 Když jsem byl ještě kluk, neměl jsem žádnou sebeúctu. Byl jsem pouze produktem nenávisti a ponížení, kterým jsem trpěl. Strachem z rodičů. Ponižováním od učitelů, kteří mne nazývali "odpadem" a tvrdili, že budu sekat trávníky, abych se vůbec uživil. Také jsem byl terorizován spolužáky. Častokrát mi vyhrožovali a mlátili mě kvůli mé výšce a barvě pleti. Byl jsem hubený, nešikovný, ovšem když si mě ostatní dobírali, neutíkal jsem za mámou s brekem a nepřemýšlel, proč mi tohle dělají. Moc dobře jsem věděl proč. 

Byl jsem perfektním terčem pro ostatní. Ve sportech se mi všichni vysmívali. Byl jsem dřevo. Docela mi šlo boxování, ale to jen protože jsem byl díky bobtnající zuřivosti divoký a nepředvídatelný. Bojoval jsem s až nevídanou zuřivostí. Ostatní kluci si mysleli, že jsem blázen.

Strašně jsem se nenáviděl. Jak se to teď zdá být hloupé, dřív jsem chtěl být jako ostatní. Chtěl jsem mluvit jako oni, oblékat se jako oni, v klidu se procházet po chodbě s vědomím, že od někoho nedostanu jednu pěstí. Jak léta ubíhala, naučil jsem se všechny tyhle pocity dusit hluboko v sobě. V naší třídě jsem mluvil jen s několika málo kluky. Dalšími lůzry. Někteří z nich jsou dodneška jedni z nejúžasnějších lidí, jaké jsem kdy poznal. Když strávíš nějaký čas s klukem, kterému ostatní denně splachovali hlavu v záchodě a budeš s ním jednat jako s člověkem, získáš navěky věrného přítele. Ale i s přáteli škola nestála za nic.

Učitelé mi dělali ze života peklo a ani já jsem jim moc respektu neprokazoval. A pak k nám nastoupil pan Pepperman, můj poradce. Byl to robustně stavěný veterán z Vietnamu, ze kterého šla hrůza. Nikdo si před ním nedovolil být drzý. Jednou to kluk z naší třídy zkusil, Pan P. ho vymrštil ze země a přišpendlil na černou tabuli. Pan P. viděl, jak mizerně jsem na tom byl a jednoho říjnového pátku se mě zeptal, zda jsem někdy cvičil s činkami. Odpověděl jsem, že ne.

Řekl mi, ať vezmu něco z těch peněz, co jsem si našetřil, šel do Sears a koupil za ně sadu padesátikilových činek. Hned jak jsem opustil jeho kancelář, už jsem si v hlavě rozmýšlel, co mu řeknu, až zjistí, že jsem si ty činky nakonec nekoupil. I tak jsem se ale cítil zvláštně. Můj vlastní otec o mě takovou péči nikdy neměl. V sobotu jsem si ty činky koupil, ale byly tak těžké, že jsem je ani nemohl odtáhnout do mámina auta. Prodavač se mi smál, zatímco je nakládal do kufru.

V pondělí po škole si mě pan P. zavolal do své kanceláře. Prý že mi ukáže, jak správně posilovat. Řekl, že mi vytvoří cvičební program na míru a že mě jednou za čas, až to budu nejmíň čekat, trefí pěstí do břicha. Pokud ránu ustojím, znamená to, že jsem na správné cestě. Za žádnou cenu jsem se na sebe nikdy nesměl podívat do zrcadla a ani jsem nikomu nesměl říkat, co po škole dělám. V tělocvičně mi ukázal deset základních cviků. Dával jsem větší pozor než při jakémkoli výkladu ve škole. Nechtěl jsem nic pokazit. Ještě toho večera jsem šel domů a začal okamžitě cvičit.

Týdny ubíhaly a pan Pepperman mě jednou za čas na chodbě složil pěstí k zemi, až moje knihy prosvištěly vzduchem. Ostatní studenti nevěděli, co si o tom myslet. Uběhlo několik dalších týdnů a já si postupně přidával zátěž. Vnímal jsem, jak síla hluboko ve mně rostla. Cítil jsem ji.

Pamatuji si, jak jsem těsně před vánočními prázdninami šel po chodbě do třídy, když tu najednou se přede mnou objevil pan Pepperman a tvrdě mě udeřil do hrudníku. Jen jsem se tomu zasmál a šel dál. Řekl mi, že už se na sebe můžu podívat. Jakmile jsem přišel domů, okamžitě jsem ze sebe strhl tričko a běžel rovnou do koupelny. V zrcadle jsem spatřil tělo, nejen schránku pro můj žaludek a srdce. Můj biceps se vyboulil. Můj hrudník měl jasné obrysy. Cítil jsem se silný. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si vážil sám sebe. Něco jsem dokázal a to mi nikdo nemohl upřít. Nikdo už mi nemohl říct ani hovno.

Trvalo několik let, než jsem docenil lekce, které mi Železo dávalo. Myslel jsem si, že je to můj protivník, že se pokouším uzvednout něco, co nechce být uzvednuto. Mýlil jsem se. Pokud se Železo nehodlá odlepit od rohožky, je to ta nejvřelejší věc, jakou pro tebe může udělat. Kdyby sis s ním mohl pohazovat jako s míčem, nenaučilo by tě vůbec nic. Je to způsob, jakým k tobě Železo promlouvá. Říká ti, že pracuješ s věcí, které se nakonec začneš podobat. To proti čemu bojuješ bude vždycky bojovat proti tobě.

Až když mi bylo něco přes dvacet, tak jsem si uvědomil, že posilováním jsem sám sobě dal veliký dar. Naučil jsem se, že bez tvrdé práce a určité míry bolesti ničeho doopravdy nedosáhneš. Jakmile dokončím, celý roztřesený, jednu sérii, vím o sobě zase o něco víc. Když se mi přihodí něco zlého, vím, že to nemůže být tak špatné, jako ten trénink.

Dřív jsem s bolestí bojoval, ale až nedávno jsem si uvědomil, že bolest není můj nepřítel. Je to můj tiket k velikosti. Pokud se ovšem s Železem potýkáš, musíš si bolest správně interpretovat. Většina bolesti, kterou ti způsobí, vychází především z tvého ega. Jednou jsem strávil týdny zvedáním váhy na kterou moje tělo nebylo připraveno a následujících několik měsíců jsem byl rád, když jsem vůbec dokázal uzvednout cokoliv těžšího, než je prachobyčejná vidlička. Zkus posilovat nepřipravený a Železo ti uštědří drsnou lekci ve zdrženlivosti a sebekontrole.

Nikdy jsem nepotkal žádného skutečně silného člověka, který by neměl sebeúctu. Mám za to, že to, jak vnímáš sám sebe, potažmo jak tě vnímá samotné okolí, se odvíjí od tvé sebeúcty: když stoupáš někomu na ramena, namísto abys stál soběstačně. Když vidím kluky, jak cvičí pouze aby vypadali atraktivně, vnímám je pouze jako panáky zaslepené vlastní nejistotou a povrchností. Síla o sobě dává vědět ve formě osobnosti. To je rozdíl mezi tupými svalovci a panem Peppermanem.

Svalová hmota nutně nemusí představovat sílu člověka. Pravou sílou je dobromyslnost a schopnost porozumění. Pravou sílu objevíš pouze tehdy, když je tvá emoční a fyzická stránka v rovnováze. Síla pochází jak z tvého těla, tak z tvojí mysli. A srdce.

Yukio Mishima řekl, že si nemůže užít představu romantického vztahu, pokud není silný. Romance je natolik silná emoce, že ji slabé tělo nedokáže na dlouho prožívat. Ty nejromantičtější představy mám ve chvílích, které trávím s Železem. Kdysi jsem byl zamilovaný do ženy. Nejvíc jsem na ni myslel během cvičení, když moje tělo probíjela pronikavá bolest.

Strašně moc jsem po ní toužil. Tak moc, že sex s ní byl jen pouhým střípkem mé celkové spalující touhy. Byla to jediná takto intenzivní láska v mém životě, ale bohužel jsme žili až příliš daleko od sebe a moc často jsme se nevídali. Posilování byl zdravý způsob, jak jsem se vyrovnával s osamělostí. Dodnes, zatímco cvičím, většinou poslouchám balady.

Raději cvičím sám. Mohu se tak lépe soustředit na lekce, které mi Železo dává. Učení se z jakého těsta jsi, je ten nejlépe vynaložený čas a já si nedovedu představit lepšího učitele. Železo mě naučilo, jak žít. Život tě dokáže přivést k šílenství. S tím jaký je dnes svět, je vlastně zázrak, že už ses dávno nezbláznil. Lidé jsou oddělení od svých vlastních těl. Už nejsou zajedno.

Vidím je vycházet z kanceláří k jejich autům, která je zavezou rovnou do jejich předměstských domovů. Jsou pod neustálým stresem, nemají dostatek spánku, špatně se stravují a špatně se i chovají. Jsou poháněni vlastním egem: jdou přímo naproti tomu, co jim jednou způsobí mrtvici. Nutně potřebují ve svém životě Železnou Mysl.

V průběhu let jsem díky kombinaci meditace, akce a Železa našel pravou sílu. Mám za to, že pokud je tělo silné, jsou silné i myšlenky v tvojí hlavě. Když jsem od Železa odloučen na delší dobu, moje mysl postupně degeneruje. Utápím se v depresích. Tělo najednou moji mysl dočista vypne.

Železo je to nejlepší antidepresivum, které znám. Není lepšího způsobu, jak bojovat se slabostí, než vlastní silou. Jakmile si tělo a mysl naplno uvědomí svůj pravý potenciál, už není cesty zpět.

Železo ti nikdy nelže. Můžeš kdykoli vyjít ven a slyšet spoustu keců o tom, že jsi bůh nebo totální parchant. Železo ti vždycky poví pravdu v té nejdrsnější formě. Vždy ti dá nahlédnout ze své vševědoucí perspektivy. Pokaždé tě navádí jako maják v husté tmě. Už dávno jsem poznal, že je Železo mým nejlepším přítelem. Nikdy se mi nezprotiví, nikdy neuteče. Přátelé přicházejí a odcházejí, ale dvě stě liber je dvě stě liber.

Henry Rollins: Details Magazine – 94‘

Zdroj