Jelikož je tato stránka věnovaná Burzum, mohu předpokládat, že se o Burzum zajímáte, takže Vám na toto téma povím pár věcí, které na veřejnosti ještě nezazněly. Každá kapela má nějaký počátek a důvod své existence. Proto Vám tedy povím, proč vůbec Burzum vzniklo a snad objasním některé věci s tím související.
V roce 1988 nebo 1989, kdy už jsem rok nebo dva hrál na kytaru, jsem společně se dvěma kluky založil kapelu jménem Kalashnikov. Pojmenovali jsme ji tak, protože to byla mimo jiné moje oblíbená zbraň. V té době jsem hodně hrál RPG hry (tzv. hry na hrdiny), a když jsme hráli hry typu „Twilight 2000“, vždycky jsem svoji postavu vybavil zbraní AK-74 (Avtomat Kalašnikova 74). Také jsem hrál fantasy RPG jako AD&D („Advanced Dungeons And Dragons“) a MERP („Middle-Earth Role Playing“) s GM („Game Master“) pravidly, a byl silně inspirován fantastickým světem Středozemě. Kvůli tomu byla jedna z našich skladeb pojmenována „Uruk-Hai“. Stejně tak jsme později pojmenovali i naši kapelu. Text té skladby si už nepamatuji, ale nemyslím si, že byl nějak zvlášť hluboký nebo propracovaný (refrén zněl: „Uruk-Hai! You will die!“ nebo tak nějak…). Jak by většina fanoušků Burzum měla vědět, Uruk-Hai je jméno skřetů sloužících Sauronovi, a jejich jméno se překládá jako: „Rasa Orků“. Slovo pochází z Černé řeči, jazyka Mordoru.
Jako teenager jsem Hobity vnímal coby
nudné děti. Trpaslíci mi až moc připomínali chamtivá kapitalistická prasata a i
oni byli vcelku nudní. Jejich pravidla byla fajn a Moria bylo nádherné místo,
ale jejich chamtivost se mi hnusila. A stejně - kdo by chtěl být mrňavý? Elfové
byli fascinující, nádherní, a především jejich nesmrtelnost a blízkost
k přírodě byla fajn, ale byli celkem tupí a bojovali za špatnou stranu.
Místo toho jsem byl přitahován Sauronem, který dával světu dobrodružství,
protivenství a výzvy. Jeho Jedno Oko, Jeden Prsten a věž Barad-Dur jsou
atributy podobné Odinovi. Sauronovo Oko bylo jako Odinovo oko, Sauronův prsten
byl jako Odinův prsten Draupnir a Barad-Dur byla jako Odinova věž nebo trůn
zvaný Hliðskjálf („Tajné rituální místo“). Uruk-Hai a Olog-Hai (Rasa Trollů)
byli jako vikinští válečníci, Vrci byli jako Odinovi vlci a tak dále. Snadno
jsem se ztotožnil s divokostí „sil temnot“ a užíval si jejich přítomnost
už jen proto, že nudný a mírumilovný svět byl díky nim nebezpečný a vzrušující.
Vyrůstal jsem při čtení tradičních skandinávských pohádek, kde byli pohanští bohové popisováni jako „zlé“ nestvůry jako například „trollové“ a „goblini“ a všichni moc dobře víme, jak inkvizice udělala z boha Freyra (jinak Cernunnos/Dionýsos/Bacchus atd.) ďábla. Tolkien nebyl o nic lepší. Z Odina udělal Saurona a z mých pohanských předků udělal bojovníky Uruk-Hai. Pro mě byly „temné síly“ útočící na Gondor jako Vikingové plenící křesťanskou Francii za dob Karla Velikého, „temné síly“ dobývající Rohan byli jako Vikingové dobývající křesťanskou Anglii. A rád bych dodal: Vikingové nakonec válku prohráli, stejně jako Sauronova vojska – a mně nevadilo podporovat prohrávající stranu. Vždycky jsem dělal to, co jsem považoval za správné, nehledě na následky, a pokud to znamenalo bojovat za ztracenou věc, neměl jsem s tím žádný problém. Raději bych zemřel za svůj ideál než abych žil pro cokoliv jiného.
Nicméně, on nejenže použil Vikingy
a severské jazyky při tvorbě orků a jejich řeči. Samotné slovo „Orc“ je vlastně
jméno kmene, který v dávných časech žil ve Skotsku na Orkney Islands (též
známé jako Orcadia). „Orc“ je gaelské slovo, které, pokud se nemýlím, znamená
„kanec“. Válečné kulty původních kmenů na Britských ostrovech pravděpodobně
využívaly kance stejně jako skandinávští bojovníci medvědy a vlky. „Orci“ byli
součástí skupiny kmenů, známé z éry Říma až po dobu Vikingů jako Piktové.
(„Pomalovaní“).
Není žádným překvapením, že
anglický katolík jakým byl Tolkien, použil, kromě jiného, „rozběsněné, zrzavé,
skotské barbary“ a „běsnící, kostely pálící skandinávské hrdlořezy“ jako modely
pro některé záporné postavy, a právě proto jsem byl víc přitahován těmito
zloduchy, než kladnými postavami. Měl jsem jen málo společného s „křesťanskými“
postavami jako byli „angličtí“ jezdci z Rohanu nebo „Francouzi“
z Gondoru. Docela jsem sympatizoval se „svatým“ Aragornem. Dokonce i
elfové mi byli vcelku cizí, jelikož se Tolkien inspiroval finštinou, když
vytvářel jejich jazyk – a samotní Finové posloužili jako jejich předloha.
Finové mají s elfy dost společného, jelikož i oni v podstatě žijí
v obrovském lese (ve Finsku) na východ od skandinávských hor („Šedých
hor“). Dříve žili v severním Rusku, v rozlehlém („Myrkwood“? [Temném lese])
lese ležícím západně od Uralských hor. Také jsou to lidé velice světlí
(blonďatí), a stejně jako elfové, i oni jsou spíše zamlklí, melancholičtí, odměření
a jedineční. Záhadní, chcete-li. Pro mě jazyk elfů zněl cize a nesrozumitelně –
stejně jako finština, zatímco orkština a Černá řeč byly očividně založeny na
jazyku mých předků. Takže název Uruk-Hai byl pro kapelu zcela logickou volbou.
S bubeníkem a basistou kapely Uruk-Hai jsem se potkal zcela náhodou. S bubeníkem jsem se znal už z dřívějška, když nám bylo něco mezi 12-15 lety, a kdy mi na Nový rok přiložil nabitý 375 Magnum revolver k hlavě. A to jen proto, že si myslel, že jsem ho nazval „špekounem“ (perfektní důvod, proč někomu přiložit k čelu nabitou zbraň…). Tak jsem ho ale ve skutečnosti nenazval, byl to jeden jeho kamarád – tak jsem mu to objasnil a bylo po všem. „Hm, okej,“ řekl a jen tak si odešel (ha, ha). Důvod proč vůbec hrál v kapele, byl „klasický“ – id est „sex, drogy a rock'n'roll“. Druhý klučina hrál v Uruk-Hai čistě proto, že si chtěl zašukat – jinými slovy to byl typický rocker. Původně měl hrát na kytaru, protože kytaristé jsou u holek z nějakého podivného důvodu populární, ale on ani ve skutečnosti neměl tušení, jak hrát na basu, takže…
V roce 1989 jsem se potkal
s kluky z Old Funeral, kteří byli skvělí a seriózní muzikanti, tak
jsme skončili s celým Uruk-Hai projektem. Zbylí dva členové Uruk-Hai se rozhádali
kvůli holce a už jsme stejně přestali zkoušet, takže bylo pro všechny lepší dát
projekt k ledu. S Old Funeral jsem hrál dva roky a v té době se
z výborné Techno-Thrashové kapely stala nudná Death Metalová kapela. Ale
nebylo to mojí vinou, jelikož změnili styl těsně předtím, než jsem s nimi začal
hrát. To byl také důvod, proč jsem
Old Funeral později opustil. Chtěl jsem totiž hrát svoji hudbu, originálnější a
osobnější hudbu, než tu, kterou hráli Old Funeral v rozmezí let 1989-1991.
(Možná jste si všimli toho hloupého
názvu: Old Funeral (česky Starý Pohřeb – pozn. překl.). Na jejich obranu musím
říct, že se původně jmenovali pouze Funeral. Až později zjistili, že kapela
s takovým názvem už existuje, tak se raději přejmenovali na Old Funeral, i
když svůj původní název používali déle než ta druhá kapela. Jinými slovy byli „old
Funeral“ („původní“ Funeral - pozn. překl.), takže ten název není tak stupidní,
jak se může zdát.)
Místo toho, abych obnovil Uruk-Hai, raději jsem změnil název a rozhodl se všechno obstarat sám, i když jsem použil pár riffů z Uruk-Hai. Nechtěl jsem hrát naživo a důvody proč jsem chtěl tvořit hudbu, se razantně lišily od ostatních „rockerů“. Když jsem ještě hrál s Old Funeral, stále jsem se zajímal o RPG hry a nechával se inspirovat kouzlem fantazie. Už jsem se tuším zmínil, že Burzum mělo okultní koncept, ale ještě přesněji to byl koncept magický nebo spíše založený na fantastické magii. Vše spojené s Burzum nepocházelo z tohoto světa, dokonce ani jméno.
Jak jsem již řekl, když křesťané označili bohy mých předků za „démony“, „trolly“. „gobliny“ či zkrátka „zlo“, byl jsem přirozeně přitahován vším, co křesťané považovali za „zlé“. To je asi vcelku dětinské, ale v té době jsem byl jen teenager, takže jsem s tím žádný problém neměl. Takový přístup jsem měl i v roce 1991 a Uruk-Hai bylo perfektní jméno, ale měl jsem pocit, že začínám znovu od začátku, takže jsem potřeboval i nové jméno. Jak většina fanoušků Tolkiena jistě ví, „burzum“ je jedno ze slov psané Černou řečí na Sauronově prstenu. Pokud si správně pamatuji, poslední věta zní; „ash nazg durbabatuluk agh burzum ishi krimpatul“, což znamená „Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže.“ Co křesťané považovali za „temnotu“ bylo mým „světlem“, takže bylo jasné, že použiji název Burzum.
Většina kapel (tedy až na Old
Funeral, samozřejmě) měla „cool“ anglická jména jako Immortal, Mayhem,
Darkthrone, Destruction, Celtic Frost, Enslaved, Pestilence, Paradise Lost,
Morbid Angel, Death a tak dále. To jsem nechtěl a to byl jeden z důvodů,
proč jsem si vybral název Uruk-Hai a později Burzum. V té době – dovolím
si podotknout, že před vydáním filmové trilogie „Pán Prstenů“ od Petera
Jacksona – jeho význam byl vlastně solis
sacerdotibus. Pouze zasvěcení věděli, co znamená. Pouze ti, kteří se zajímali o
Tolkienův svět, věděli, což bylo celkem cool – nebo jsem si to alespoň myslel.
Posluchači si pak měli připadat jedinečně, jakoby Burzum bylo vytvořeno jen pro
ně (a ono bylo).
Mým záměrem nebylo pouze hrát
osobitou a originální hudbu, chtěl jsem vytvořit něco nového – „temnotu“
v příliš „světlém“, bezpečném a nudném světě. Na rozdíl od 99% všech
muzikantů jsem netvořil hudbu, abych se stal slavným, vydělával peníze nebo
abych si zašukal. Sláva ani peníze mě nezajímaly a na ženy jsem odjakživa měl
velmi naivní a romantický pohled. Skoro až středověký
(či přesněji fantasijní) pohled, proto jsem také vždy opovrhoval tím tupým
„sex, drogy a rock'n'roll“ přístupem ostatních metalistů. Místo toho jsem chtěl
experimentovat s magií, abych s její pomocí stvořil svoji vlastní
alternativní realitu. Pokud by se duchovní síla mnoha lidí dala „schraňovat“ do
jedné nádoby nebo přenášet skrze magické předměty či bytosti (v Severštině se
jim říká fylgja [„stoupenec“,
„strážný duch“]), dalo by se to využít k vytvoření něčeho opravdového. Celý
tento koncept byl postavený na magii, akorát namísto okultismu jsem si zakládal
na fantasijní magii – což je vcelku úsměvné, když o tom tak přemýšlím. Burzum
mělo být onou nádobou, magickou zbraní (nebo pokud chcete: čarovným prstenem).
Cítím potřebu dodat (pokud si myslíte, že už jsem řekl vše), že tohle byl můj
experimentální projekt, který zabral jen zlomek mého času. Dělal jsem totiž
spoustu jiných věcí (například jsem se připravoval na partyzánskou válku, pokud
by náhodou USA hodlalo napadnout Norsko…).
Pokud by
lidé věděli, že Burzum je kapela jednoho obyčejného teenagera, celé kouzlo by
bylo pryč, proto jsem cítil potřebu zůstat anonymní. Proto jsem použil
pseudonym Count Grishnackh a na debutové album dal fotku, kde vůbec nevypadám
jako já, aby Burzum vypadalo jako něco, co nepochází z tohoto světa, a
taky abych lidi zmátl. Cítím potřebu dodat, že interview se mnou, které se
v lednu roku 1993 dostalo do všech novin, mělo být také anonymní a já
nikdy nesouhlasil s tím, aby novináři publikovali mé jméno nebo fotky mojí
osoby, dokud už nebylo příliš pozdě a nebylo zbytečné nadále setrvávat
v anonymitě. Nebylo mým záměrem stát se proslulým (nebo „nechvalně“
proslulým…), a když použili mé někdejší jméno Kristián (z řeckého „Kristos“ neboli
Kristus) Vikernes, namísto mého pseudonymu, byl jsem zděšen – to byla poslední
kapka a tak jsem si nechal legálně změnit jméno. Nechtěl jsem dopustit, aby
bylo kouzlo Burzum zničeno něčím takovým…
Když zničili moji anonymitu, musel jsem se toho nápadu vzdát a tak jsem nakonec pseudonym přestal používat. Chtěl jsem, aby Burzum bylo známé a ne já, ale to očividně nevyšlo tak jak jsem plánoval.
Lidé
zajímající se o magii jistě vědí, že v ní záleží především na
představivosti, symbolismu, vizualizaci a vůli. Pokud si něco v duchu
představíte, dokážete to i uskutečnit – tedy pokud máte dostatečnou vůli nebo
pokud disponujete velkou „duchovní silou“. Pokud předmět symbolizuje jistou
sílu, stane se tou silou. Proto naši předci vyrývaly runy do kamenů a kusů
dřeva, protože runy symbolizovaly určité síly. Proto je letní a zimní slunovrat
spolu s rovnodenností tak důležitý, protože společně symbolizují zvláštní
události popsané v naší mytologii. Proto jsme začali nosit šperky, protože
určité kovy nebo kameny symbolizovaly různé síly ve vesmíru.
Burzum
mělo takovým symbolem být. Mělo za cíl vytvořit (nebo pokud chcete, „oživit“)
imaginární minulost, svět fantasie založený na naší pohanské minulosti. Burzum
bylo ve své podstatě kouzlo. Písně byly kouzla a alba byla nahrána tak, aby ta
kouzla mohla fungovat. Neměl jsem v úmyslu hrát naživo, namísto toho Burzum
mělo být posloucháno po večerech, kdy sluneční paprsky nemohly narušit moc kouzel
a kdy byl posluchač o samotě – nejlépe v jeho nebo její posteli těsně před
spaním. První dvě alba byla nahrána pro formát LP, kdy každá strana představovala
jiné kouzlo, což u CD formátu nejde, pokud si CD přehrávač nenastavíte tak, aby
Vám pouštěl pouze jednu stranu LP. Pozdější alba byla nahrána pro CD formát,
takže už nefungují tak dobře na LP. První skladba měla posluchače uklidnit nebo
spíš „připravit“ a přimět ho, aby se nechal magií „očarovat“, zatímco další
skladby ho měly vyčerpat a vyvolat u něj stav transu a poslední skladba měla
posluchače „uklidnit“ a vzít ho do „světa fantasie“, zatímco pomalu usínal. To
byla ta magie, to kouzlo, které dělalo imaginární minulost a svět fantasie
skutečným
(v posluchačově mysli). Pokud se
podíváte na alba Burzum a na to, jak byly složené, jistě Vám to dojde. Poslední
skladba „kouzla“ (strany jednoho LP nebo CD) je vždy klidná (častokrát
syntezátorová) skladba. Jestli to funguje nebo ne, to už je jiná otázka, ale
tohle byla ona původní myšlenka.
Obaly
prvních dvou nahrávek jsou inspirované první edicí modulu pro AD&D
s názvem „The Temple Of Elemental Evil“, zatímco obaly třetího a čtvrtého
alba jsou inspirované skandinávskými pohádkami. Nikdy jsem nečetl žádné knihy o
okultním satanismu, takže ti kdo věří, že jsem byl inspirovaný satanismem, se
zkrátka pletou. V roce 1992 jsem se chvíli satanistou nazýval, ale ve
skutečnosti jsem jím nebyl. Tento termín jsem používal jen proto, abych
provokoval a ukázal svoji nenávist ke křesťanství – a abych projevil svoji
touhu po „temnotě“ ve světě (protože příliš mnoho „světla“ nám neodhaluje naše
cesty a nehřeje nás, pouze nás oslepuje a pálí – jak je jasně řečeno na albech
„Hvis Lyset Tar Oss“ a „Filosofem“ (pokud se chcete o té filosofii dovědět
více, určitě si přečtěte mé články a knihy o pohanství)).
Je taky celkem zvláštní, co mě přimělo ke skládání vlastní hudby. Když jsem byl teenager, častokrát jsme s mými kamarády, kteří také hráli RPG hry, vzali nějaké klacky, kopí nebo dřevěné meče, a pak jsme šli do přírody, kde jsme proti sobě bojovali. Dělali jsme to čistě ze srandy, v žádném případě jsme si nechtěli ublížit. Nikdy jsme se nesnažili zasáhnout protivníkovu hlavu nebo jiné „citlivé“ oblasti (kde se nachází mužův mozek…), a ani jsme do toho nedávali tolik síly. I tak jsme se občas omylem zranili a boj neskončil, dokud alespoň jeden z nás nekrvácel, většinou z prstů nebo kloubů, a dokud jsme neměli na jeden den dost bolesti.
Většinou jsme spolu bojovali ve třech lokalitách. Jednou z nich byl les blízko starého a izolovaného pohřebiště pro oběti lepry, španělské chřipky nebo černé smrti, už si přesně nevzpomínám. Les byl hluboký a terén drsný, díky čemuž jsme častokrát padali nebo se spíš kutáleli dolů z malých kopečků skrz křoví, dopadajíc na shnilé větvoví – zatímco jsme se snažili uhýbat výpadům našich protivníků.
Dalším místem byl zalesněný kopec, na kterém stál starodávný horg (kamenný pohanský monument), pět minut severovýchodně od místa, kde jsem vyrostl. Byl to opadavý les, což byla změna oproti jehličnatým lesům, ve kterých jsme normálně bojovali. To místo mělo neskutečnou atmosféru. Samozřejmě, že přinášet zbraně a bojovat na posvátných místech není úplně v pořádku, alespoň dle našich dávných tradic, ale naše zbraně byly vyrobené ze dřeva a my neměli v úmyslu s nimi někomu ublížit, takže to snad tak vážné nebylo (spíš to byly čarodějnické hole, když už nic jiného).
Naším posledním „bojištěm“ byly ruiny starého kláštera, tři nebo čtyři minuty jihozápadně od místa, kde vyrostli kluci z Immortal. Ten byl v osmém století vypálen Vikingy, pokud si správně pamatuji. Mimochodem, byl to první klášter vybudovaný v Norsku – a jistě není žádným překvapením, že se tu neudržel moc dlouho. Mniši (pocházející pravděpodobně z Anglie) byli podříznuti nebo utopeni v nedalekém jezeře.
Po našich bojích bylo vždy velice příjemné přijít domů a dát si horkou sprchu; zpocený, promáchaný, zjizvený, častokrát jsem krvácel a měl jsem oblečení (a vlasy) samé listí nebo jehličí. Cítil jsem se, jako kdybych přišel z opravdového boje. Unavený, přesto víc naživu než kdy jindy.
Naše chování samozřejmě nemohlo uniknout místním. Jednou jsem nečekaně vyskočil z křoví, kde jsem ležel a chystal se přepadnout mé kamarády a místo toho jsem překvapil rodinu, co byla zrovna na procházce. Měl jsem dlouhé vlasy plné mechu a jehličí, šedivé nebo černé tričko s nějakým obskurním Death Metalovým motivem a palici v rukách, takže nebyli moc nadšení, že mě vidí. Nechtěli jsme riskovat, že náhodou potkáme „normální“ lidi na procházce, tak jsme proti sobě bojovali v době, kdy byl risk minimální. Jinými slovy jsme si počkali do pozdního večera. Častokrát jsme si s sebou brali pochodně nebo si založili táborák, abychom lépe viděli ve tmě, i když skandinávské letní večery nejsou až tak temné a bojovali jsme dál.
Tyto hry jsem začal hrát s kamarády zajímajícími se o RPG, ale pokračoval jsem i s kluky z Old Funeral (a Amputation, později Immortal). Byla to pro nás společenská událost a o přestávkách jsme si povídali o hudbě, ostatní plánovali živá vystoupení a celkově jsme se navzájem inspirovali – pak jsme se uprostřed noci vrátili domů a skládali hudbu!
(Chtěl bych dodat, že když jsem byl zatčen za vraždu Euronyma, tyto boje byly médii popisovány jako „noční satanistické rituály“. To jen abych Vám dal příklad, jak moc jsou případná obvinění z praktikování „satanismu“ směšná a falešná.)
Atmosféra
lesa, atmosféra noci, atmosféra starobylého posvátného místa, bolest způsobená
modřinami a lehká zranění, chuť jehličí, půdy a krve a vůně hořícího dřeva. To
byla naše (nebo alespoň moje) inspirace. Když jsem po mých sedmnáctinách vyměnil svůj
hlučný moped za auto, při cestách domů jsem si na stereu pouštěl hudbu pěkně
nahlas, a častokrát dlouho do noci jezdíval hlubokými lesy, údolími, městem
nebo venkovem, dokud jsem se pozdě večer nevrátil domů. Monotónní zvuk motoru a
hlasité hudby mě okouzloval. Samozřejmě tomu napomáhaly i endorfiny v mém těle,
potlačující bolest způsobenou modřinami a jinými zraněními. To byla ta
pozitivní „temnota“ v našem příliš
„světlém světě“ – inspirovala mě a díky ní jsem se cítil naživu.
V raném
období Burzum – v letech 1991 a 1992 nebo srpnu roku 1993 už jsem složil
veškerou hudbu pro všechna alba. „Dauði Baldrs“ a „Hliðskjálf“ byly z větší
části rekonstrukcí zapomenutých riffů či syntezátorové verze starých kytarových
riffů nebo dokonce nepoužitých skladeb, takže i ty byly složeny povětšinou
v této době. V jistém smyslu to byla zlatá éra Burzum, která
přirozeně skončila, když jsem byl v srpnu 1993 poslán do vězení.
Když
jsem s Burzum začínal, o kapele Venom jsem ani neslyšel, takže jimi nemůže
být inspirováno – i když to někteří tvrdí. Když jsem po „šermu“ a poslechu
hudby dorazil domů, poslouchal jsem demo nahrávku Paradise Lost, vydanou někdy
v roce 1989 nebo 1990, album „Hammerheart“ nebo „Blood, Fire, Death“ od Bathory,
demo nahrávku Old Funeral s názvem „Abduction Of Limbs“, Pestilence
(což byla holandská Death Metalová kapela, jestli si správně pamatuji) a nějaké
další undergroundové Death Metalové kapely, na které si už dnes opravdu
nevzpomenu. Poslouchal jsem také undergroundovou house a techno hudbu (ale jen
když jsem byl sám, protože většině metalistů se taková hudba nelíbila) a
samozřejmě jsem poslouchal i Burzum. Ostatní měli rádi kapely jako Entombed
nebo Morbid Angel, ale mně se nikdy nelíbily. Nikdo z nás Venom
neposlouchal, ale v roce 1991 jsme hodně poslouchali Celtic Frost.
Destruction, raný Kreator („Pleasure To Kill a „Endless Pain“) a (rané)
Bathory, které jsme všichni mimochodem považovali za Thrash Metalovou kapelu.
Entombed a další trendy Death Metalové sračky nás nezajímaly. Vím, že kluci
z Emperor místo toho poslouchali Mercyful Fate a King Diamond spolu s tím,
co už jsem vyjmenoval výše, zkrátka věci, které poslouchali už
v osmdesátých letech, takže nám nikdo neporoučel, abychom poslouchali tu
nebo tamtu kapelu. Poslouchali jsme to, co nás bavilo. V roce 1992 jsem já
(a alespoň jeden z členů Emperor) začali poslouchat Dead Can Dance a
jejich album „Within The Realm Of A Dying Sun“, a další podobnou hudbu. Už nás
zkrátka unavovaly záplavy Death Metalových kapel produkujících tuny
neoriginálních a nudných alb, které byly dokolečka o tom samém, tak jsme
poslouchali starší hudbu nebo jsme si našli něco jiného. Samozřejmě jsem nadále
poslouchal dobré Death Metalové nahrávky jako demo Paradise Lost, jak
jsem již zmínil a vím, že ostatní nadále poslouchali „Altar Of Madness“ od
Morbid Angel nebo Decide (když asi v roce 1992 vydali debutové album).
Poselství Burzum je shrnuto v textu první skladby („Feeble Screams From Forests Unknown“) na prvním albu. To bylo v podstatě vše, co jsem chtěl sdělit, ostatní texty byly jen „poznámky pod čarou“ k této skladbě. V posledním řádku zpívám „Beznadějná duše se stále množí“ a na obalu alba bylo chybně napsáno; „Beznadějná duše se stále souží“, za což mohl Euronymous, který řídil nahrávací společnost DSP (Deathlike Silence Productions – pozn. překl.), která album vydala. Očividně je můj rukopis nečitelný. A taky, skladba „Ea, Lord Of The Deeps“ se měla původně jmenovat „Ea, Lord Of The Depths“, ale Euronymous si myslel, že jeho název je lepší, tak ho změnil.
Magie byla nezbytná, jelikož jsem nebyl spokojený se skutečným světem. Nebylo zde žádné dobrodružství, žádný strach nebo skřeti, draci nebo nemrtvé příšery. Žádná magie. Tak jsem magii musel stvořit sám. Bylo velmi smutné přihlížet tomu jak je tahle magie v roce 1993 zničena nebo přinejmenším upozaděna, když média začala o Burzum psát, a najednou si spousta bývalých hráčů country, rocku a Death Metalu v Norsku začala barvit vlasy na černo, nosit na obličeji corpse-paint a hrát Black Metal; aby se stali slavnými, aby vydělávali peníze a aby si zašukali – ne proto, aby změnili svět. Nezajímala je magie, to je jisté, ale na jejich obranu musím říct, že jim té magie nebylo ukázáno mnoho. Média všechno překroutila k nepoznání, jako to ostatně dělají vždycky. Nové Black Metalové kapely se stávaly součástí moderního světa, namísto toho, aby se proti němu bouřily, jako tomu mělo správně být. Možná tím byli přitahováni, jelikož magie fungovala, možná je lákalo něco, co bylo unikátní. Nevím. Jen vím, že si nevážím toho, co z toho vzniklo; jen další neoriginální „sex, drogy a Rock 'n'roll" subkultura, která je součástí moderního světa. Stala se z toho jen další zbraň našich utlačovatelů – stala se z toho součást problému.
Doufám, že by Burzum mohlo inspirovat lidi k tomu, aby si přáli novou a lepší realitu v dnešním světě a aby proto začali něco dělat. Možná aby se vzbouřili proti modernímu světu tím, že se nebudou podílet na znásilňování matky Země, že se nebudou podílet na záhubě europoidní rasy, že se nestanou součástí žádné z těchto médiemi vytvořených „Rock 'n'roll" subkultur a že vybudují nové a zdravé komunity, kde je pohanská kultura a chcete-li magie, opěvována.
Děkuji Vám za Váš zájem o Burzum.
Varg
Vikernes
Prosinec 2004
přeloženo z: www.burzum.org
Žádné komentáře:
Okomentovat