Anděl strážný

Vojenské nákladní auto se hnalo deštivou nocí jako přízrak. Žluté reflektory jen stěží prosvětlovaly provazy dešťových kapek přívalového deště. Pětice unavených vojáků mířila domů po několika měsících odsloužených v Afghánistánu.

„Už jenom dvě hodiny a budeme doma,“ ozvalo se v reproduktorech vysílaček čtveřice vojáků, sedících v nákladovém prostoru. "Konečně!“ pronesl vesele John. Zhruba sto devadesát centimetrů vysoký blondýn se zářivě modrýma očima, byl nejlepší střelec z celé jednotky nájemných žoldáků. Ostatní členy týmu tvořili Tobiáš, malý černovlasý tlouštík, ve funkci ženisty, Lukáš, zrzavý pihovatý kulometčík, a nakonec medik Fritz, vysoký hnědovlasý Němec, kterého ze srandy občas přezdívali doktor Mengele. Ti všichni ujížděli temnou nocí po šesti měsících vyčerpávajících bojů v Afghánských horách. Zbývá přesně minuta do půlnoci a olivově zelené nákladní auto pádí po podivuhodně prázdné silnici a svým čumákem rozráží kapky dešťové vody. Dlouhou cestu lemují husté zelené stromy, jejichž větve občas tiše plesknou o kapotu auta. „Tak co lidi,“ Lukáš se lehce naklonil, „nebude vám armáda chybět?“ Na tuto otázku všichni znali odpověď, proto téměř symetricky zavrtěli hlavami. Mengele po celou dobu jízdy neřekl ani slovo a neustále upřeně zíral na hromadu zbraní, nasoukanou na konec nákladního prostoru. „Nejvíc se těším na svoji ženu,“ pronesl Tobiáš a vytáhl z náprsní kapsy fotku své manželky. „Narodilo se nám dítě, víte?“ Když ta slova vypustil z úst, po tváři se mu rozlil blažený úsměv. Nikdo nic neřekl. Všichni si vychutnávali zvuk burácejícího motoru. Ticho prolomil až řidičův nečekaný výkřik: „Co to…? Sakra!“ Gumy zakvílely a vypustily do nebes hustá oblaka modrého kouře. Auto se zastavilo. Vojáci vyskočili z nákladního prostoru tak rychle, že se jim od podrážek vysokých bot zaprášilo. „Proboha!“ Tobiáš samým zděšením vytřeštil oči. Přední reflektory náklaďáku vrhali zlatavě žlutou barvu na postavu, ležící na silnici asi metr od něj. „Co tady stojíte, dělejte něco!“ pobídl vojáky roztřesený řidič. Všichni přistoupili k postavě blíž. Byl to muž. V bezvědomý. Bez jediného slova ho dva žoldáci chytli za nohy, druzí dva za ruce a opatrně ho položili do hlubin nákladového prostoru. „Jeď!“ hvízdl John na řidiče. Auto se rozjelo.

Henry Rollins - Železo

Věřím, že definice bytí je vlastní sebeurčení. Nebýt jako tvoji rodiče. Nebýt jako tvoji přátelé. Prostě být sám sebou.

 Když jsem byl ještě kluk, neměl jsem žádnou sebeúctu. Byl jsem pouze produktem nenávisti a ponížení, kterým jsem trpěl. Strachem z rodičů. Ponižováním od učitelů, kteří mne nazývali "odpadem" a tvrdili, že budu sekat trávníky, abych se vůbec uživil. Také jsem byl terorizován spolužáky. Častokrát mi vyhrožovali a mlátili mě kvůli mé výšce a barvě pleti. Byl jsem hubený, nešikovný, ovšem když si mě ostatní dobírali, neutíkal jsem za mámou s brekem a nepřemýšlel, proč mi tohle dělají. Moc dobře jsem věděl proč. 

Byl jsem perfektním terčem pro ostatní. Ve sportech se mi všichni vysmívali. Byl jsem dřevo. Docela mi šlo boxování, ale to jen protože jsem byl díky bobtnající zuřivosti divoký a nepředvídatelný. Bojoval jsem s až nevídanou zuřivostí. Ostatní kluci si mysleli, že jsem blázen.

Příběh Burzum: Část I - Vznik a význam

Jelikož je tato stránka věnovaná Burzum, mohu předpokládat, že se o Burzum zajímáte, takže Vám na toto téma povím pár věcí, které na veřejnosti ještě nezazněly. Každá kapela má nějaký počátek a důvod své existence. Proto Vám tedy povím, proč vůbec Burzum vzniklo a snad objasním některé věci s tím související.

 

V roce 1988 nebo 1989, kdy už jsem rok nebo dva hrál na kytaru, jsem společně se dvěma kluky založil kapelu jménem Kalashnikov. Pojmenovali jsme ji tak, protože to byla mimo jiné moje oblíbená zbraň. V té době jsem hodně hrál RPG hry (tzv. hry na hrdiny), a když jsme hráli hry typu „Twilight 2000“, vždycky jsem svoji postavu vybavil zbraní AK-74 (Avtomat Kalašnikova 74). Také jsem hrál fantasy RPG jako AD&D („Advanced Dungeons And Dragons“) a MERP („Middle-Earth Role Playing“) s GM („Game Master“) pravidly, a byl silně inspirován fantastickým světem Středozemě. Kvůli tomu byla jedna z našich skladeb pojmenována „Uruk-Hai“. Stejně tak jsme později pojmenovali i naši kapelu. Text té skladby si už nepamatuji, ale nemyslím si, že byl nějak zvlášť hluboký nebo propracovaný (refrén zněl: „Uruk-Hai! You will die!“ nebo tak nějak…). Jak by většina fanoušků Burzum měla vědět, Uruk-Hai je jméno skřetů sloužících Sauronovi, a jejich jméno se překládá jako: „Rasa Orků“. Slovo pochází z Černé řeči, jazyka Mordoru.

Nový začátek

Každá řeka má svůj pramen, každý příběh má svůj začátek... Dokonce i špatný blog jednoho usoplence, na jehož názoru záleží asi tak moc jako na žvýkačce rozmáznuté po chodníku, musí někde začínat. A oním začátkem je tento hluboký příspěvek.

Smutné, že? 

Jak už jste se mohli dočíst ze sekce "O blogu", tyto stránky vznikly pouze v rámci školního projektu. Proto si nemyslím, že tento blog bude mít dlouhého trvání. Internetových zinů je na internetu dost a dost i bez mého přičinění a co se týče prostoru, kde bych formuloval své myšlenky.... Myslím, že to, co bych chtěl sdělit už dávno udělali druzí jinde a lépe. 

I tak ale doufám, že si na mých stránkách najdete něco přínosného: Kapelu, o které jste dřív neslyšeli, myšlenku, nad kterou jste se dřív takhle nepozastavovali nebo Vás snad jen zahřeje u srdíčka, že na internetu existuje někdo, kdo smýšlí podobně jako Vy. Ono je fajn najít někoho, kdo v tomto světě hledá světélko naděje společně s Vámi.